Já a EFT

Já a EFT

Vystudovala jsem obchodní a uměleckou školu a odešla jsem hned po škole do Anglie jako ou-pair, kde jsem se provdala a deset let jsem se starala o svoje krásné tři děti a byla ženou v domácnosti. V průběhu těchto deseti let jsem malovala, cvičila jógu, praktikovala reiky a tibetský buddhismus. Měla jsem pár výstav, absolvovala jsem reiki 1. a 2. stupně a udělala jsem si zkoušky na cvičitelku jógy na Karlově univerzitě v Praze. Kurz na cvičitele jógy jsem dělala hlavně kvůli rozšíření svých vědomostí a své potřebě něco dělat. Matky na mateřské ten pocit určitě znají. Po šesti letech života v Anglii jsme se s celou rodinou přestěhovali na Nový Zéland a potom do Čech. Můj vztah s otcem mých dětí se začal postupně zhoršovat, což připisuji hlavně rozdílu v kolektivním myšlení lidí v Anglii a v Čechách :)

Nicméně po deseti letech mateřské dovolené jsem se najednou o své děti musela postarat sama. Se střední školou, bez zkušeností se zaměstnaneckým poměrem a třemi malými dětmi jsem měla pocit, že o zaměstnání uvažovat nemůžu...

Nějakým zázrakem jsem potkala svého současného manžela. Okamžitě jsem v něm rozpoznala láskyplného a inspirujícího partnera pro svůj život. Díky jeho moudrosti, lásce, a výjimečné trpělivosti jsem mohla pracovat sama na sobě. Jak jsem se neustále snažila olupovat slupky svých omezujících návyků a objevovala utrpení, která mi již velmi dlouhou dobu kořenila život a zužovala tak mou schopnost prožívat život v radosti a lásce. Objevovala jsem také i různé metody, vedoucí k osvobození se od rušivých emocí.

V životě jsem měla štěstí a poznala jsem inspirující osobnosti - zajímavé učitele, tibetské lamy, meditační mistry, významné učitele jógy, poznala jsem také buddhistické meditace, metodu EFT, absolvovala několik mezinárodních samitů EFT, kde přednášejí jedni z nejlepších praktikujících EFT a absolvovala jsem terapeutický kurz. Protože nedílnou součástí metody EFT je neurolingvistické prgramování (NLP), studovala jsem NLP u Kristiny Klimszové a stala jsem se také Mastrem Neurolingvistického p

rogramování.

Kniha Štěstí na konečcích dvou prstů o technice EFT - Michaela Klímová

EFT je často neuvěřitelná, krásná, jednoduchá, ale hlavně nesmírně logická metoda. Použila jsem EFT na mnoho svých bolestí jak duševních, tak i fyzických s velice zajímavými výsledky. Moje letité problémy odcházejí a do mého života se vlévá pozitivní a láskyplná energie. Potkávám samé inspirující lidi a můj život se začíná ubírat přesně tím směrem, kterým jsem si

vždy přála jít.

O technice EFT jsem napsala knihu a naplnila jsem ji zajímavými příběhy z mé terapeutické praxe i z mého života.

Ve druhém díle kniha obsahuje jednoduchý a stručný manuál pro všestranné použití metody EFT.

Knihu si můžete koupit zde

 

 

....

Ukázka z knihy Štěstí na konečcích dvou prstů, příruční lékárničky pro emoční zdraví

SÍLA VZPOMÍNEK

Když jsem byla malá holka, bylo mi asi šest, přišel za mnou kluk. Řekl mi: „Pojď, polezeme na strom.“ Rozzářila se mi očka. Srdíčko poskočilo. Tělo se samo rozběhlo za dobrodružstvím. Byla jsem pro každou legraci a u každé lumpárny. Ničeho jsem se nebála. Asi jsem vůbec byla trošku živější dítě. S obrovskou radostí jsem lezla na „úplně obrovský“ strom; byl to zřejmě smrk, nebo borovice. Bylo to pro mě vzrušující a lákavé dobrodružství. Těšila jsem se, že se na svět podívám shora.

Bohužel jsem se vysoko ve větvích postavila na úplně suchou větvičku. Praskaly větve. Trhalo se moje oblečení. Letěla jsem z té výšky a tvrdě jsem dopadla na zem přímo na zátylek. Moje máma právě vycházela z domu a viděla, jak jsem dopadla. Měla strach. Ležela jsem nehybně. Myslím, že jsem byla chvilku v bezvědomí. Potom už si jen pamatuji, že jsem seděla v autě na cestě do nemocnice. Ten pán, který řídil, jel jako šílenec. Máma a táta jeli se mnou. Už po cestě mi však bylo zase dobře a asi jsem vůbec nechápala, s čím si všichni dělají takové starosti. Vždyť mi bylo fajn. Nic mě nebolelo.

V nemocnici mě rentgenovali. Byl to můj první rentgen a byla to zábava. Zjistili, že jsem úplně v pořádku. Byla jsem veselá a klidná. Pak ale pan doktor pronesl tu důležitou větu: „To máš, holka, štěstí, že jsi nespadla o milimetr vedle. Mohlas být mrtvá!“ Tahle věta mi dodnes zní v uších. „Mohlas být mrtvá.“

Mnohokrát jsem vyprávěla tenhle svůj „úžasný“ zážitek pro „pobavení“. Byla jsem na něj dokonce snad i pyšná. Dobře ale vím, že jakmile doktor vyslovil tuhle osudnou větu, začal se můj zdravotní stav zhoršovat. Nejdříve trocha napětí, ale nakonec mi moji rodiče celou noc dávali studené obklady na čelo. Měla jsem horečku. Byla jsem celou noc vzhůru. Bylo mi zle.

Až dnes, díky EFT, mi všechno došlo…

Ty hrozné bolesti hlavy pokaždé, když jsem se měla jít bavit. Ne, to nebyla bolest. Moje hlava přímo praskala ve švech. Bylo mi špatně. Někdy dokonce už dva dny před tím, než jsem měla jít třeba jen na skleničku vína s kamarádkou. Vzpomínala jsem si na to, jak jsem každý ples prožívala s několika Ibuprofeny, které stejně nikdy neúčinkovaly. Začalo to v zátylku, v hlavě obrovský tlak a omračující tepavá bolest přímo za očima. Nikdy jsem si nemohla nic užít. Cítila jsem se úplně hrozně. Dokonce jsem si před tím vymýšlela všemožné důvody, proč nikam nejít. Té práce, kterou rozhodně nestihnu, když se teď půjdu bavit. Upadala jsem do depresivní letargie. Můj stav nehybnosti střídaly výstřelky energie a nutnost uklízet, žehlit a vytírat. Chovala jsem se jako blázen, kterého nikdo nechápal. Ostatně ani já ne.

Moje tělo však ano. Tenkrát jsem se šla bavit a mohla jsem při tom zemřít! Chovala jsem se nezodpovědně. Mohla jsem být mrtvá!

Dnes jsem „pře-zodpovědná“. Kontroluji, ověřuji, vymýšlím všemožné dokonalé krizové scénáře. Dokážu vymyslet tisíce nebezpečných situací, na které je potřeba se připravit v neuvěřitelně krátké době. Zábava se pro mě téměř vždy rovnala hrůze a stresu. Vzrušení bylo pro mě zakázané a nebezpečné.

Jen jedna věta. Tahle věta přímo zformovala mou osobnost. Byla bych výborná spisovatelka apokalyptických románů.

ZÁKLADNÍ PROGRAM

Náš mozek se vyvíjel podle potřeby. Základní prvotní potřebou bylo zajistit přežití. Na začátku evoluce k tomu byly třeba jen základní funkce. Bylo potřeba přijímat potravu, pohybovat se, koordinovat pohyby a být přesní a hbití při honbě za potravou. Proto také nejstarší část mozku zajišťuje koordinaci jemných, přesných, rychlých pohybů a udržování rovnováhy.

Nejjednodušší obranné mechanismy pudu sebezáchovy jsou tři. Útok, útěk, ustrnutí. Projevy těchto programů můžeme pozorovat u zvířat v přírodě. Všechny tyto programy využívají schopnosti těla pohybovat se, nebo také dokonale ztuhnout. Na tyhle základní mechanismy si určitě často vzpomenete, až budete používat EFT.

Z toho vyplývá podvědomá potřeba těla šetřit energii, abychom v nejhorším případě mohli co nejrychleji utéct do bezpečí. Na takový úprk za účelem zachránit si život potřebujeme obrovské vnitřní zdroje energie. Náš mozek je geniální nástroj, který se kromě snahy ochránit život neustále snaží o co nejelegantnější automatizaci všech vnitřních pochodů, abychom mohli vůbec žít a také právě kvůli úspoře energie.

Valná většina všech našich vnějších i vnitřních projevů probíhá automaticky a nevědomě. Rychlost reakcí mozku se vyrovná rychlosti světla. To znamená, že také naše rozhodnutí a pohotovost obranné reakce jsou stejně rychlé. Všechny naše reakce vznikají na základě automatického procesu, který náš mozek používá za účelem naší ochrany. Tato rozhodnutí však v žádném případě nejsou vědomá.
PODLE ČEHO POZNÁME, ŽE JE NÁŠ ŽIVOT OHROŽEN?

Lidské tělo je vybaveno smysly, zrakem, sluchem, čichem, hmatem a chutí, které mu zprostředkovávají informace o okolním světě. Je to vše, co člověk vidí, slyší, cítí nebo ochutná.

Každou vteřinou létá vzduchem nepředstavitelné množství informačních bitů. To jsou informace ve formě obrazu, zvuku, doteku nebo chuti.

Naše tělo je schopno přijmout několik desítek milionů informačních bitů za vteřinu, které přicházejí do mozku skrze smyslové kanály.
Je to jako jít do kina a snažit se sledovat 10 000 filmů najednou.

Vědci zatím nebyli schopni zjistit, kolik informací je lidský mozek schopen uložit. Veškeré výzkumy a výpočty totiž doposud vedou ke zjištění, že jeho kapacita je zřejmě neomezená, a proto ani paměť jednoho člověka zřejmě nemá hranic. Všechny informace se tedy ukládají v mozku nevědomě. Vědomi jsme si totiž jen několika desítek z oněch několika desítek milionů. Přičemž celý tento proces je plně automatizovaný. Všechny informace dohromady utvářejí naše podvědomí.

Abychom mohli vůbec fungovat, abychom mohli žít, je nutné, aby náš mozek rozdělil informace na podstatné a nepodstatné. To znamená, že je potřeba tyto informace nějakým způsobem zpracovávat a vyhodnocovat.

JAK MOZEK TŘÍDÍ A VYHODNOCUJE INFORMACE?

„Lidé si mnohdy různé jevy vysvětlují v opačném významu.“ Shakespeare

V mozku je centrum zvané retikulární aktivační systém (RAS), ve kterém probíhá rozdělování obrovského množství informací na podstatné a nepodstatné. To znamená, že RAS nějak musí rozpoznat, co je a co není důležité. RAS je nesmírně důležitá část mozku. Používá velice chytré prostředky ke třídění informací. Těmto prostředkům se říká filtry vnímání.

Náš mozek, tedy zejména RAS používá pro třídění informací celkem tři základní filtry vnímání:

Generalizuje (Nikdy mě nikdo nepochválí.)
Deformuje (Nezavolal, nemá mě rád.)
Vynechává (Nezažíváme spolu nic hezkého.)


Úkolem RAS je potvrdit naši vlastní představu o realitě. A jeho nástroji jsou shora uvedené filtry. Tímto způsobem pro nás získává informace, které přímo potvrzují naše přesvědčení. RAS se chová jako velice šikovný právník, který z množství informací vybírá ty, které se nejvíce hodí pro jeho věc. Kdyby to byl člověk, byl by nesmírně intrikánský a vypočítavý. Sloužil by věrně a neúnavně svému pánu, aby mu vyhověl a splnil svůj úkol. Udělal by pro to naprosto cokoli. Překrucoval by pravdu, zapomínal by, popíral by realitu, trval by neústupně na svém, spojoval by skutečnosti, které spolu vůbec nesouvisí, našeptával by a vytvářel by konspirace. Byl by ve svých praktikách velice chytrý, až geniální. Bylo by téměř nemožné ho v boji o to, kdo má pravdu, porazit. A přece to možné je.

KDO JE PÁNEM RAS?

Je jím amygdala. Malinké centrum v mozku o velikosti mandle, které hraje hlavní roli při vytváření a ukládání vzpomínek se silným emočním nábojem. Amygdala se vyvinula v době, kdy plazi vylezli na souš do úplně neznámého prostředí. Bylo potřeba zmapovat terén, naučit se v něm přežít a osvojit si nové schopnosti. Jejím hlavním úkolem bylo ukládat zážitky spojené se silným emočním nábojem. Do té doby měli tzv. emoční náboj pouze zážitky spojené s ohrožením života. Emoční reakce nebo také emoce, jak jí dnes říkáme, je vlastně fyzický stav těla potřebný pro boj, útěk nebo ustrnutí v závislosti na konkrétní život ohrožující situaci a vlastních schopnostech. V přírodě mezi zvířaty jsou takové reakce běžné a jako lidé je rádi pozorujeme. Amygdala si od pradávna ukládá zážitky, které doprovázely silné emoce.

Emoce mají vždy konkrétní fyzický projev v těle. Může to být například třes, zrychlení srdečního rytmu, zrychlené dýchání, svírání na hrudníku, mělký dech, bolest břicha, stažení žaludku, nucení k močení, pocení, chlad nebo horko, mdloby a mnoho dalších fyzických projevů těla, které jsou vždy individuální, a každý z nás je prožívá úplně jinak. Každý z nás pro ně také máme jiný, svůj vlastní název.
Amygdala je tedy knihovna všech zážitků se silným emočním nábojem. A ne pouze s negativním. I radostné zážitky jsou zážitky se silným emočním nábojem. I ty se bezpečně ukládají.

Všichni neustále utíkáme od nepříjemného a honíme se za příjemným. Nepříjemné zážitky nám ubírají mnoho energie. Příjemné zážitky nám naopak energii dodávají. Mozek se neustále snaží uchovat a zvyšovat energii pro případnou náhlou potřebu zachránit život. Radostné zážitky nás svým způsobem ubezpečují o tom, že jsme v bezpečí. Bohužel k tomu používá své vlastní algoritmy, nad kterými nemáme vědomou kontrolu.

Naše tělo má svůj vlastní, nesmírně důmyslný, systém, který se vyvíjel podle potřeby a podle toho, jak se vyvíjelo i prostředí, ve kterém žijeme. Tento systém se vyvíjí i podle sociálního prostředí. V celém našem těle fungují zákony. Vše je dokonale propojeno a jediným cílem je v každém okamžiku chránit a zachovat život.

Postupem času tedy v mozku vznikají nová centra, která mají další a další nové úkoly a mozek se vyvíjí. V přírodě se vše neustále přizpůsobuje a vyvíjí. V různých částech světa mají lidé různé jiné vlastnosti, přednosti a přizpůsobení. Jako například barvu kůže a vlasů, fyzickou kondici, výšku nebo třeba jinou odolnost vůči teplotám.

Mozek má obrovské množství center a nervových spojení. Je to opravdu geniální počítač. Věda dodnes neví zcela přesně, jak naše tělo a zejména mozek funguje. Neustále přichází na nové a nové zjištění. Jedno je ale jisté – naše tělo se snaží přežít, a to za každou cenu. K tomu, aby tělo mohlo tento cíl splnit, využívá svůj sofistikovaný obranný systém a vytváří takzvané obranné strategie a programy.
Obranné programy jsou vlastně vzorce myšlení, podle kterých fungujeme často i celý život. Jsem si jistá, že většina z nás si je vědoma malých strategií, které jsme se naučili používat, abychom někde vydrželi, aby se na nás nezlobily autority, se kterými musíme vycházet, od rodičů až po nejvyšší soud. Celý život se učíme vycházet s lidmi v kolektivu, snažíme se být oblíbení, každý svým vlastním, jedinečným způsobem.

Naše emoce jsou nám v životě obrovským pomocníkem a rádcem. Někdy se dokonce řídíme pocitem. Někteří z nás dávají na své pocity a používají je jako kompas pro životní cestu. Emoce nám však umí život opravdu zkomplikovat. Projevují se silně a vehementně a nám je zle, a mnohdy ještě hůř.

Je potřeba pochopit, že emoce nejsou opravdové. Všechny emoce jsou pouze výsledkem procesu, který se v pikosekundách odehraje uvnitř naší hlavy. Tento proces je plně automatizovaný a vždy se zakládá na zkušenostech z minulosti. Na zkušenostech, které se často odehrály před mnoha a mnoha lety.

Do mozku přicházejí vizuální (obrazové), auditivní (zvukové) a kinestetické (hmatové) vjemy, tedy informace z okolí. RAS zná své priority, na které se neustále soustředí, a z obrovského množství dat je vyhledává. Zná obsah knihovny krizových situací, které nashromáždila amygdala a na které je potřeba si dávat pozor. Jakmile zachytí informace, po kterých pátrá, amygdala rychle zkontroluje obsah své knihovny. Ke každé takové situaci totiž existuje i konkrétní emoční reakce. Amygdala spojuje všechny své záznamy s konkrétní emoční reakcí, která proběhla v době, kdy se stejná situace odehrála. A protože se původně vždy jednalo o ohrožení života, fyzická reakce těla je často velmi podobá reakci život zachraňující.

ČÍM TO, ŽE SE TŘESU?

Amygdala má jednoho silného spojence. Hypothalamus.

Hypothalamus je ta část mozku, která ovládá činnost vnitřních orgánů tak, aby dohromady vytvořily určitý fyzický stav v těle. Hypothalamus například připravuje tělo na zvýšenou fyzickou nebo psychickou zátěž. Hypothalamus se podílí na pocitech hladu a žízně, reguluje tělesnou teplotu, podílí se na kontrole emocí a na sexuální aktivitě. Rozmnožování bez hypothalamu u vyšších savců prakticky není možné. Hypothalamus má také na svědomí zrychlené dýchání, bušení srdce, svalové chvění, pocení. Významně se podílí na projevech zuřivosti, mateřských instinktech, citových vazbách a dalších projevech těla.

Hypothalamus na příkaz amygdaly zkrátka vytvoří potřebný fyzický stav v těle. Tento stav jsme si zvykli považovat za emoci. Nad našimi emočními projevy mnohdy zůstává rozum stát. Sami často přesně nechápeme, co se s námi děje, a naše okolí už vůbec ne. Je to proto, že nemají se současnou situací vůbec nic společného. Týkají se událostí dávno minulých. Náš systém se na základě uložených prehistorických vzpomínek domnívá, že je náš život ohrožen a „s vodou vylévá i dítě z vaničky“

SPOUŠTĚČ

„Vědomou mozkovou aktivitou jsme schopni provádět pouze 0,01% činností. To znamená, že zbytek mozkové aktivity probíhá na úrovni podvědomí.“ Gary Bruno Schmid, Ph.D.

Celý proces je až příliš zjednodušený a přitom geniálně rafinovaný. Každá událost je složená ze smyslových vjemů. Vjemy jsou obrazové (vizuální), zvukové (auditivní) a hmatové (kinestetické), nebo také pocitové. Někteří z nás dokonce preferujeme informace určitého druhu. Znamená to, že jsme člověkem auditivního, vizuálního nebo kinestetického typu. Preferujeme zvukové, obrazové nebo na kůži vnímatelné (hmatové, pocitové) informace. To je jistě také výsledek minulých událostí v našem životě. Informace určitého druhu nám mohly v dětství způsobit emoční nebo fyzickou bolest. Jiné jsou pro nás jednoduše lepším informačním zdrojem, a proto jim přiřazujeme vyšší prioritu. Většinou to na sebe přímo prozrazujeme výrazy, které často používáme.

Například:
To zní dobře. (člověk auditivního typu)
Vypadá to zajímavě. (člověk vizuálního typu)
Cítím, že je to příležitost. (člověk kinestetického typu)

Někteří lidé používají dva preferenční kanály. Jiní všechny poměrně stejně. Podstatné však je to, jakým způsobem se zapisují určité události v našem podvědomí.

V zájmu zjednodušení celého procesu si amygdala často ukládá jen některou důležitou část smyslových vjemů. Někdy
auditivní, jindy vizuální nebo kinestetickou složku, a někdy kombinaci některých či všech. Většinou však tu, která je pro nás z nějakého důvodu důležitější.

Takové informaci se v jazyce EFT říká spouštěč. Stává se totiž podnětem pro spuštění na chlup stejné emoce, která doprovázela bolestivou událost v minulosti. Tyto dvě situace mohou mít přitom společnou jen tuto jedinou „důležitou“ smyslovou informaci. Takovou informací může být například jen červená košile, zvuk lokomotivy, řinčení skla, zima na nohy, vánek na tváři, určitá věta či slovo, dokonce i chuť nebo vůně spouští určité pocity.

Smysly používáme ke své ochraně běžně a možná si to ani neuvědomujeme. Nehezké vůně indikují zkažené jídlo, změna teploty těla nám dává vědět o infekci probíhající v těle, zvýšená citlivost těla nám nedovoluje dotýkat se hojících se ran na těle. Smysly jsou naším velkým pomocníkem při ochraně našich životů.

 

Reklamní banner pro knihu Štěstí na konečcích dvou prstů od autorky Michaely Klímové

PŘÍBĚH ALICE

Ta únava jí naháněla strach. Den za dnem se cítila hůř a hůř. Takhle už nemůže dál. Její vlastní práce se jí stala noční můrou. Děsila ji. S každým dalším klientem byl ten pocit horší. Nikdy si nemyslela, že práce, která jí tolik baví, jí udělá ze života peklo. Ty stavy. Ty šílené stavy zoufalství pokaždé, když přijde klient. Odkud se to bere? Přece není blázen! Je to úplně normální ženská. Je na světě ráda. Svojí práci miluje! Ale ten hrozný, hrozný pocit ji doslova ubíjí. To ticho ji ubíjí! Přímo ji ničí! Chápe, že si ti lidé jednoduše užívají její masáž. Ale to ticho se nedá vydržet!

Tenkrát u tabule v páté třídě se cítila úplně stejně. Vybavila se jí vzpomínka, kdy stála před tabulí a cítila strach z paní učitelky. Ten strach, že nebude vědět. Stojí před tabulí a neví nic. To ticho. To hrozné, děsivé ticho. Cítí těžký a tvrdý kámen v žaludku. To nekonečné ticho ji drtí. A ten trapný pocit už déle nevydrží. Uvědomuje si stažení na hrudníku. Špatně se jí dýchá. Ponížení před třídou má přímo v srdci. To hrozné zoufalé ponížení.

Jako tenkrát ve školce. Paní učitelka velmi přísně vyžadovala, aby děti nevydaly ani hlásku, když měly po obědě spát v postýlkách. Dokonce musely mít vždy zavřené oči. Ona to prostě nedokázala! Hrála si schovaná pod peřinou. Paní učitelka se rozzlobila, když na to přišla. Hodila jí přes obličej hadrovou plenu. Tak ponižující to tenkrát bylo! Nemohla dýchat. Svíral se jí hrudníček. Bušilo jí srdíčko. Po tvářích se jí kutálely slzy jako hrachy. Ta hrozná bezmoc!

Tehdy se cítila stejnou strašlivou bezmoc. Tatínek je se sestrou obě seřezal, když byly malinké a dělaly blbosti. Sestra ji ale provokovala! Ona za nic nemohla! Byla v tom úplně nevině. Byla hodná holčička. Teď dostala výprask a ještě jí tatínek zakázal plakat. Řekl: „Ticho! A nepokoušej se brečet!“

Mohlo za to ticho.

I ticho, zdánlivé nic, může spustit nepochopitelné pocity. Pro malé dítě je láska rodičů vším na světě. Rodiče nám poskytují pocit bezpečí. Dítě je malinké a závislé na dospělých. Svět je veliký a plný neznámého. Rodiče jsou pro dítě zárukou přežití. Když nás mají rádi, znamená to, že se v tom obrovském světě neztratíme a budeme žít. Ticho bylo pro Alici připomínkou obrovské nejistoty. Tatínek ji neprávem odsoudil a potrestal. V takovém světě člověk nikdy neví, co přijde. Všude číhá nejistota a překvapení. Pocit, který prožívala při práci s klientem, když bylo ticho, byl ten samý, který prožívala ve dvou letech, když ji tatínek neprávem
potrestal. Pro dítě je to hrůza a strach že možná nepřežije. Malinké dítě potřebuje lásku, péči a jistotu od svých rodičů pro pocit bezpečí....